Je to už pár let, co to bylo mým každodenním chlebem. Nevadí, i po té době mě toto téma stále pálí, kdykoliv na něj přijde řeč.
Od začátku roku 2008 do podzimu roku 2011 jsem byla převážně odkázaná na invalidní vozík. Další dlouhé měsíce jsem používala berle, které mi pomáhaly udržet stabilitu na nohách, které při každém pohybu trápily křeče. Denně jsem se potýkala s bolestí, absolvovala domácí cvičení, pravidelné rehabilitace, snažila se dohánět zameškané známky na gymnáziu bez ztráty vyznamenaní, udržet si stávající kamarády, žít alespoň trochu jako dříve sportem, bavit se jako moji vrstevníci. Tou dobou mi bylo 13 až skoro 17 let.
Ne všechno jmenované se tehdy dařilo, jak bych tehdy chtěla. Co na tom bylo ale nejtěžší? Překonávat bariéry v myslích lidí okolo sebe... protože...
... přijdete k lékaři a sestřička se místo mě zeptá mé maminky (případně osobního asistenta), co mi je...
... během vyšetření se opět na všechny důležité věci ptají automaticky mé maminky (případně osobního asistenta)...
... ve městě máte neodbytný pocit, že jste duch, protože když potřebujete pomoct, lidi jdou dál, a ačkoliv je oslovíte, neslyší... na malém městě se nevyhnete za rohem drbajícím babkám, které na Vás nenechají nit suchou...
... pocit, že na mnoha místech bezbariérové architektonické prvky budov a veřejných prostranství vymýšlel někdo, kdo na vozíku v životě neseděl, nejsou jen pocit...
... cestovat veřejnou dopravou zahrnuje pečlivé čtení, plánování a mapování, improvizace se trestá...
... metro má sice z 57 stanic přibližně 34 z nich bezbariérově řešených, ale prakticky se stane, že když se podíváte na aktuální stav na webu DPP, mnohé z nich nefungují, například díky útoku vandalů...
... rodina se Vám složí na jazykový vzdělávací pobyt v zahraničí a zprostředkovatel Vás hned po prvním mailu usadí, že takový pobyt v žádném případě není možný, ačkoliv v otázce sebeobsluhy jsem ve přizpůsobeném prostředí byla zcela samostatná a postačil by mi doprovod osobního asistenta v exteriérech... žádné ubytovací zařízení s bezbariérovými prvky se údajně nenacházelo ani v jednom ze vzdělávacích středisek a zajištění osobní asistence též nepřichází v úvahu...
... mnoho dalších událostí a příležitostí, které už jsem raději zapomněla, zůstala jen ta hořká pachuť...
Pamatuji si i mnoho světlých chvil, které mě vždy rozsvítily den, kdy člověk někam cestoval a vše fungovalo jak mělo, lidé necivěli, nejednali se mnou jak s nesvéprávnou. Drželo mě to tzv. nad vodou, že nemá smysl zůstávat zejména v bezpečí domova a dál se potýkat s bariérami. Určitá průprava, jak důstojně jednat se zdravotně postiženými lidmi, by se však měla stát součástí osnov pravidelných školení všech lidí, kteří s nimi častěji přichází do styku... a někdy nepomůže ani to...
Jak tedy na to? Zcela základní text si zapůjčím z následujícího článku: http://www.kjm.cz/zasady-komunikace-telesne-postizeni
Pro obsáhlejší informace doporučuji tento text: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=251
Tím, že si ty zásady přečtete, mi uděláte opravdovou radost. Nejen mě, ale i dalším lidem se zdravotním postižením, ke kterým už budete vědět, jak se chovat.
Děkuji za dočtení až sem :)
Ivana
Komentáře
Děkuji za článek. Jsem od narození nevidomá a podobné situace zažívám také. S tím, že nejtěžší je překonávat bariéry v myslích lidí souhlasím, je to pravda.
Děkuji za přečtení a soucítím. Já už naštěstí vozík ani berle nepotřebuji a v mnohé dny na mě ani nejde poznat, že by mě nohy neposlouchaly. Není ale den, abych si na to nevzpomněla, všímám si dál bariér, všímám si civění, když někdy nechodím úplně dobře. Doufám, že Pán už nebude chtít, abych tohle absolvovala ještě jednou. Na jednu stranu jsem mu za tohle období vděčná, z psychické a duchovní stránky mě to neuvěřitelně proměnilo, na druhou stranu to bylo nejnáročnější období mého života.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.